Mezi mnoha jinými cennými a pozoruhodnými předměty, uchovávanými ve sbírkách Muzea města Duchcova se nachází také jeden nevelký, avšak o to půvabnější akvarel zobrazující hrad Rýznburk v roce 1841. Do sbírek muzea ho 25. února 1904 věnoval tehdejší vedoucí městského archivu a pracovník městského muzea v Litoměřicích, renomovaný historik Heinrich Ankert. Autora akvarelu však neuvedl, a tak to vypadalo, že jím byl snad on sám. Nyní je však zcela jisté, že jeho autorem není nikdo jiný, než někdejší profesor litoměřického gymnázia Robert Klutschak. K tomuto odhalení jsem dospěl díky zveřejnění akvarelu v publikaci „Tajnosti depozitářů aneb předměty s příběhem“, kterou nedávno vydalo Regionální muzeum v Teplicích. Z minulosti jsem totiž dobře znal Klutschakovy akvarely uchovávané v litoměřickém muzeu.
Robert Klutschak se narodil 11. května 1823 v Praze. Jeho otcem byl Franz Klutschak profesor filologie pražského malostranského gymnázia. V roce 1824 se rodina přestěhovala do Litoměřic, kde otec začal vyučovat na gymnáziu jako suplent gramatiky. Po absolvování docházky na litoměřické chlapecké Hlavní škole ve školních rocích 1829/30 až 1832/33, a to s vynikajícím prospěchem, studoval na litoměřickém gymnáziu tamtéž, oboje souběžně s bratrem Heinrichem. Gymnázium navštěvoval ve školních rocích 1833/34 až 1838/39 rovněž s mimořádně dobrým prospěchem. Poté navštěvoval pražskou univerzitu, kde se věnoval studiu lékařství pod vedením proslulého anatoma prof. Dr. Josefa Hyrtla a absolvoval také přírodovědecké přednášky. Po absolvování obou filozofických a dvou teoretických ročníků lékařství se však začal věnovat gymnazijnímu učitelství.
V listopadu revolučního roku 1848 nastoupil na litoměřické gymnázium jako suplent přírodopisu, zeměpisu a dějin. V roce 1856 byl jmenován skutečným středoškolským profesorem přírodovědy. Na gymnáziu působil až do konce července 1886, kdy odešel do výslužby na zasloužený odpočinek. V roce 1895 však ještě půl roku vyučoval jako výpomocný učitel. Zkušený a oblíbený pedagog Robert Klutschak byl velmi vzdělaný v mnoha oborech. Jeho kolegové ho proto nazývali „živoucím lexikonem“ a bývali rádi v jeho společnosti. Jeho společenské styky, společně s rodinou bratra Heinricha, byly velmi bohaté a rozmanité. Kromě mnoha profesních a jiných kolegů, četných přátel a mnoha příbuzných, udržovali vzájemné přátelské styky též s hraběcími rodinami Nosticů z Trmic a Chotků z Velkého Března.
Byl také členem mnoha různých spolků. Patřil k nim nejprve od roku 1879 Severočeský exkurzní klub v České Lípě, od roku 1882 pak jeho lokální oddělení v Litoměřicích. V roce 1886 byl jedním ze spoluzakladatelů Středohorského spolku v Litoměřicích a v letech 1889 až 1901 také jeho předsedou. Patřil také ke členům dalších litoměřických spolků, jako např. Vysazujícího a okrašlovacího spolku, zábavního a vzdělávacího spolku „Schiller“, Spolku proti chudobě a žebrotě a Učitelského spolku. V roce 1892 ho Společnost pro umění, vědu a literaturu v Čechách jmenovala svým členem korespondentem. Od roku 1858 byl také členem korespondentem přírodovědeckého spolku Lotos v Praze.
Celý svůj život byl velikým milovníkem přírody a turistiky. Nádherné České středohoří mu dokonale učarovalo. Byl jeho největším soudobým znalcem a obdivovatelem. Znal důvěrně zdejší živou i neživou přírodu a lze ho považovat mimo jiné za prvního skutečného znalce flóry tohoto vulkanického pohoří. Jeho jméno bylo citováno v botanických, mineralogických a geologických pracích o Českém středohoří a žádný učenec, který zavítal do Litoměřic, ho neopominul navštívit. Svou osvětovou činností se velmi zasloužil o všeobecný vzestup cizineckého ruchu v Českém středohoří. Ve styku s cizinci mohl Klutschak bohatě využít své dobré znalosti jazyků. Spolu s bratrem Heinrichem absolvoval také řadu cest do zahraničí, při nichž navštívil různá místa dnešního Polska, Německa, Rakouska, Nizozemí či Belgie. V roce 1841 se spolu vydali také do Krušných hor, zejména do okolí Krupky a odtud pak směrem na Děčín přes Děčínský Sněžník. Z Děčína do Benešova nad Ploučnicí a Českým středohořím přes Rychnov u Bukové hory zpět do Litoměřic. Při této cestě vznikl i popisovaný akvarel.
O tom, že byl Klutschak dobrým kreslířem s osobitým talentem pro krajinnou kresbu, svědčí pěkné skicy města i okolí Litoměřic a zejména četné skicy z jím podniknutých putování do nadevše oblíbeného labského údolí. Pocházejí z období od roku 1837 přibližně do konce 19. století. Byly nalezeny již v minulosti v jeho pozůstalosti. Jeho krajinné kresby mají charakter dokumentární vědecké ilustrace bez uměleckých ambicí. Robert Klutschak nakreslil značné množství takových drobných skic, často též kolorovaných v lehkém akvarelu. Většina z nich je uložena ve sbírkách Oblastního muzea v Litoměřicích.
Profesor Robert Klutschak prožil velmi plodný život. Po delší nemoci, s bolestivými projevy stárnutí, však zemřel na sešlost stářím dne 31. července 1903 v 81. roce života. Ačkoliv se nikdy neoženil, prožil přesto velmi aktivní a smysluplný život. Díky dlouholeté práci s mládeží v sehraném kolektivu pedagogů gymnázia a díky bohatým stykům s velmi početným příbuzenstvem a množstvím přátel nebyl jeho život osamělý. Přestože byl německé národnosti, nikdy se neprojevoval jako německý nacionalista. Ačkoliv najdeme jeho jméno citované v různé dobové literatuře s německým zněním „Klutschak“, on sám se často podepisoval česky „Klučak“ nebo „Klučák“, stejně jako jeho bratr Heinrich.
Klutschakův akvarel Rýznburka patří k nemnoha dochovaným památkám na tohoto pozoruhodného učence, vynikajícího pedagoga a největšího soudobého znalce Českého středohoří.
Miroslav Radoň
Regionální muzeum Teplice
foto: archív muzea (muzeum)
V minulém roce jsme si připomněli 80. výročí otevření budovy duchcovského gymnázia. O historii tohoto středoškolského ústavu již bylo na stránkách Duchcovských novin pojednáno (článek P. Koukala), rovněž pak o architektovi této stavby Ladislavu Skřivánkovi (PhDr. J. Drbohlav). Zbývá snad jen vyzvednout v několika poznámkách architektonické hodnoty této působivé stavby.
Budova gymnázia je řešena uzavřenou dispozicí s vnitřním atriem, jednotlivá křídla jsou pultově zastřešená, z vnějších průčelí krytá atikou s kruhovými - nautickými okny. Fasády jsou řešeny jako přísně geometrizované, sevřené systémem lizén. Omítky jsou zdobeny sgrafitem s oblíbeným rondokubistickým dekorem kruhů a obloučků. Hlavní vstup do budovy je tříosý, monumentalizován užitím přiznaného pískovce, s masivními polosloupy s prstencovitým bosováním.
Funkčnost stavby je podtržena vhodným využitím atria. Prostor obdélného půdorysu byl zamýšlen jako prostor pro shromažďování studentstva. V prvním patře je možno promlouvat z řečnického balkonu, zatímco profesorskému sboru bylo určeno místo na protilehlé tribuně vynášené masivním sloupořadím, která byla přístupná z interiéru auly. Fasády obrácené do atria jsou v prostoru auly, která přesahuje výšku dvou podlaží, opatřeny volnými poli slepých oken s nápisy. Jejich tematika vyjadřuje celkovou ideu gymnázia jako vlastenecké instituce vychovávající v humanistickém duchu. Z jednotlivých hesel je patrný optimistický, budovatelský duch poválečné konjunktury dvacátých let: „Nejprve sestup k žákům, a pak je povznášej k sobě“, „Povahy očistit, duše zušlechtit, těla vzpružit“. V trojici sgrafitových znaků s lipovými ratolestmi jsou vepsány dedikace – „Bohu a vlasti“ „Vědě a umění“. Na období výstavby odkazuje nápis „Č.S.R. R. 1924-6“ Nechybí ani heslo „Pravda vítězí“. Součástí výzdoby atria je i téměř oltářní architektura piedestalu vrcholící dříkem vynášejícím zdobenou kouli. Nad tímto prvkem je proveden sgrafitový nápis: „Silou proti mdlobě, vzdorem proti zlobě, ale láskou k sobě.“
Druhý shromažďovací prostor budovy se nenacházel v aule ústavu. Její výška přesahuje do nejvyššího patra, odkud jsou přístupné dva balkony. Strop je členěn kazetovým rastrem, okna jsou uzavřena vitrážemi s geometrickou skladbou skel.
Celkový architektonický výraz stavby měl demonstrovat její národní zabarvení. Tzv. rondokubismus nebo´T také národní sloh navazoval na odkaz českého architektonického kubismu před první světovou válkou. Zatímco ryzí kubismus byl v architektuře nejširší veřejností vcelku rázně odsouzen, rondokubismus, který nahradil ostré lomené hrany krystalických staveb umírněnými obloučky a návratem bohatého dekoru a zdobnosti našel široké uplatnění na nejrůznějších typech staveb. „Národnost“ tohoto slohu byla akcentována inspirací lidovými dekorativními prvky domácího nebo i zahraničního (především panslovanského) původu. S lidovým motivem se setkáváme i na budově duchcovského gymnázia, jedná se o malovaný záklop stropu v tělocvičně, nebo malované záklopy přesahu střechy nad atriem.
Nedílnou součástí celkové koncepce areálu gymnázia je i stavba ředitelské vily, pomník K. H. Borovského a vysoká ohradní zeď s trojicí bran. Původně totiž ke gymnáziu náležela i část ohradní zdi, dnes přičleněné k sousednímu domu v Lípové ulici. Bohužel byla tato zeď při rekonstrukci opatřena nevhodnou barevností, která ji sjednocuje se sousedním domem a vytrhává z kontextu areálu gymnázia, jehož je kompoziční součástí.
Areál gymnázia představuje významnou stavební památku moderní architektury v Duchcově, pohledově uplatňovanou dominantu přilehlého prostoru a v neposlední řadě sídlo středoškolského ústavu, který se výrazně vepsal do moderních dějin našeho města.
Mgr. Jiří Bureš
Muzeum města Duchcova
foto:archív muzea (muzeum 2)
NADŠENÝ SOKOL FRANTIŠEK PROCHÁZKA
František Procházka, narozený před sto šedesáti lety, dne 28. března 1848 v Ondřejově, patřil k první generaci severočeských havířů. Jako mnozí, i on se doslechl o příznivých pracovních příležitostech v slibně se rozvíjejícím hnědouhelném revíru v Podkrušnohoří a již počátkem sedmdesátých let se vypravil na Duchcovsko. Nepochybně si byl vědom svého zrození v prvním opravdu revolučním roce 19. století, jehož ohlas ovlivnil následné počínání všech vrstev českého obyvatelstva. Ve svých dvaceti letech však silně vnímal i události roku 1868, kdy se na velkých táborech lidu znovu nahlas hovořilo o sebeurčení českého národa.
Již v roce 1875 spoluzakládal v Duchcově Odborný hornický spolek, v jehož činnosti převládala vzdělávací činnost – nejen četba, ale i divadlo a docela výrazný společenský život. Ve spolku měli největší vliv sociální demokraté v čele s Františkem Chourou (účastníkem ustavujícího sjezdu v břevnovském hostinci U kaštanu), a tak veškeré členstvo citlivě vnímalo i otázky sociální. Také horník František Procházka, tehdy pracující a žijící v Ledvicích, patřil na jaře 1882 mezi nejaktivnější účastníky první všeobecné hornické stávky v podkrušnohorském revíru. Vzhledem k bankovní horečce, která v Duchcově vzplanula před jejím vyhlášením, šlo o záležitost spíše spontánní a se zjevnými sympatiemi k havířům ji přijímali nejen sociální demokraté, ale též mladočeši.
Právě František Procházka, třebaže byl rovněž zatčen a zahrnut mezi obžalované ve velkém odstrašujícím procesu s 51 Severočechy, se hned po propuštění z vězení jasně ubíral jiným směrem než socialisté. Cesta, kterou nastoupil, ovšem nebyla ani o trochu méně riskantní. Zajímavé je, že jej i v době, kdy měl na krku trestní stíhání, respektovali zdejší bojovníci za českou školu v čele s vrchním inženýrem Janem Bydžovským. Česká matiční škola v Duchcově byla otevřena v září 1882 a na konci prvního školního roku zde byl na její podporu ustaven zásluhou Bydžovského a řídícího učitele Karla Drože i místní odbor Ústřední matice školské. Plnou třetinu z jeho 74 členů tvořili havíři, jejichž mluvčím byl právě horník František Procházka.
Souběžně s tím ovšem nadešla nejvýznamnější kapitola Procházkova života. Po úředním zákazu Odborného hornického spolku na jaře 1882 ztratili čeští havíři možnost spolčování a myšlenka připravit založení sokolského tělocvičného spolku, který se nestraní dělnictva, u nich nalezla širokou odezvu. Sokol Rudohorský v Duchcově se stal první sokolskou jednotou v Podkrušnohoří. Ustavující valná hromada se konala dne 24. června 1883 v Duchcovské pivnici čili Austrii na mosteckém předměstí a horník František Procházka se stal místostarostou. Místojednatelem byl zvolen Karel Eger, stejně jako Procházka teprve nedávno propuštěný z vězení, a na seznamu najdeme řadu dalších členů rozpuštěného Odborného hornického spolku. Během ustavující schůze došlo dokonce k velmi pozoruhodné diskuzi, kterou vyprovokoval ve svém pozdravném proslovu člen Občanské besedy v Mostě Pavel Hloušek. Dotkl se ožehavého problému, souvisejícího s velkou hornickou stávkou. Na jeho slova reagoval František Procházka, který se ostře ohradil proti tomu, že duchcovští horníci, domáhající se svých práv, byli kdy kým svedeni. Debatu ukončil Jan Verner tím, že připomněl zásluhy hornictva a jeho prvního spolku…
O tom, že horník František Procházka byl velký bojovník, se dochovala řada důkazů. Patřil k nejodvážnějším ochráncům řídícího učitele Karla Drože nejen před německými nacionalisty, ale i příliš konzervativními staročechy. V roce 1885 podporoval úsilí řídícího učitele Aloise Bílka za zveřejnění české školy. I když se politické činnosti zjevně nezúčastňoval, ještě v roce 1886 byl obviněn z tajného spolčování a se členy rozpuštěného zpěváckého spolku Lumír odsouzen ke 14 dnům vězení. Tehdy byl již starostou Sokola Rudohorského a jelikož byla obava, že rakouské úřady zaútočí i na tento spolek, rychle se vzdal funkce a na čas se takticky stáhl do ústraní.
V roce 1887 se Sokol Rudohorský stal součástí sokolské župy Podřipské a v 90. letech začal díky Procházkovi na sever přijíždět Václav Kukaň, jehož zásluhou Sokolstvo utvářelo cílevědomý program na obranu českých menšin. Osamostanění Sokolské župy Krušnohorské dne 25. 2. 1895 na její ustavující valné hromadě v hostinci U Menclů bylo vlastně jen logickou součástí a nebylo divu, že se horník František Procházka stal jejím prvním jednatelem a později také starostou.
Jen o dva roky později znovu významně zasáhl do historie bojů za českou školu tím, že byl spolu s Hynkem Holubem a řídícím učitelem Aloisem Bílkem jedním z hlavních organizátorů první školské stávky na severu Čech. Mladočeši se jej tenkrát snažili aktivněji zapojit do politiky, ale jako kandidát do nastávajících voleb horník František Procházka neuspěl.
V Duchcově působil do roku 1913, kdy byl ve svých 65 letech (!) penzionován a obratem vypovězen ze šachetního bytu. Nějaký čas ještě žil u syna v Libkovicích, ale ve 20. letech se odstěhoval k dceři do Prahy, kde našel velkého obdivovatele ve svém vnukovi Josefu Grussovi, pozdějším členu činohry Národního divadla a známému filmovému herci. Rázovitý a moudrý severočeský havíř tam zemřel dne 18. března 1928 a pochovali jej na Vinohradském hřbitově.
Pavel KOUKAL
Horník František Procházka v sokolském kroji.
František Procházka na sklonku svého života.
Exkluzivní český hornista
V posledním dni měsíce března si připomeneme nedožité pětasedmdesátiny českého hornisty Miloše Petra. Narodil se dne 31. 3. 1933 v rodině duchcovského kapelníka populární dechové hudby Čestmíra Petra a samozřejmě, že tím pádem nemohl zůstat imunní soustavným hudebním impulzům, které jej doprovázely již od dětství. Dechovku měl i jeho dědeček i pradědeček, který si vysloužil ostruhy mezi lidovými muzikanty na Šumavě; babička zase hrála na harfu Valdštejnům na duchcovském zámku, a tak bychom mohli asi ještě delší dobu pokračovat. Miloš Petr samozřejmě patřil k nejvýznamnějším poválečným absolventům duchcovské hudební školy ve třídě V. Valentíka. Po studiích na pražské konzervatoři, kde jej prof. Jaroslav Ušák učil hře na trombón, byl žákem prof. O. Selingra na Akademii múzických umění.
Jako hudebník působil v divadelních orchestrech v Košicích, Prešově a Ústí nad Labem, poté byl členem karlovarského symfonického orchestru. Významná byla jeho spolupráce s tanečním orchestrem Václava Hybše. Na vrcholu své umělecké kariéry byl sólohornistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze a členem Pražského dechového kvinteta i dalších komorních seskupení. O tom, že Miloš Petr patřil k našim opravdu špičkovým interpretům, svědčí řada gramofonových nahrávek – k jeho největším úspěchům patří souborné provedení hornových koncertů Wolfganga Amadea Mozarta. Osvědčil se i jako pedagog a po celé desetiletí vyučoval na pražské konzervatoři.
Významný duchcovský rodák zemřel předčasně v Praze dne 2. března 2001.
Pavel KOUKAL
foto:archív p.Koukala (p.Miloš Petr)
KDO BYL ANTONÍN PADEVÍT?
Před devadesáti lety, dne 30. 3. 1918, se v Duchcově narodil ve známé sklářské rodině Antonín Padevít. Magické osmičky sehrály v jeho životě opravdu stěžejní roli – v roce jeho narození vznikla nezávislá Masarykova demokratická republika, kterou chtěl jako dvacetiletý ze všech sil bránit proti nacistickému nepříteli. Spojenými silami byl fašismus poražen, ale z milované vlasti jej navždy vyhnal únor 1948…
Z obsazeného pohraničí uprchl do Polska a v Malých Bronowicích u Krakova se setkal nejen s plukovníkem Ludvíkem Svobodou, ale i s duchcovskými kamarády Antonínem Sochorem a Karlem Janouškem, s nimiž se zúčastnil vojenského výcviku. Janouškovi napsal internačním středisku Jarmolince do památníku tato slova: „Když jsme odcházeli z Duchcova, přísahali jsme pomstu těm, kteří jej zneuctili. Jdi a bojuj za barvy Duchcova a severu!“ Společně byli ze sovětských internačních lágrů odveleni do Afriky a odtud do Palestiny na středním Východě, kde se pod velením pplk. Karla Klapálka stali příslušníky 11. čsl. pěšího praporu – Východního. Bránili letiště v Sidi Haneish a v červnu 1941 se přesunuli do Syrie. Po skončení syrského tažení se s obrovským nasazením zúčastnili legendární obrany obleženého Tobruku. Od května 1942 byli členy nově vytvořeného 200. čsl. protiletadlového pluku Východního. Rozdělili se až po přechodu do Velké Britanie.
Antonín Padevít prodělal výcvik na Bahamách a v campu Glamorganshire ve Walesu se stal příslušníkem 311. perutě RAF v hodnosti seržanta a funkci „Wireless Operator“. V sousedním campu se seznámil se svou budoucí ženou (Angličankou) která působila u stejné perutě jako letecký mechanik. Vzali se v roce 1943 a měli dceru Janu (zemřela po třech týdnech) a syna.
Po osvobození chtěl Antonín Padevít svobodně žít v Československu, ale přišel únor 1948 a vzápětí nepříjemné kontakty s NKVD, která účastníky západního odboje bedlivě sledovala. Hlavně díky tomu se stal Karel Padevít jedním z ilegálních velitelů hnutí odporu a přátelům ze zahraniční armády pomáhal s ilegálními odchody ze země. Ženu se synem ještě stačil poslat legálně vlakem do Velké Britanie a sám je následoval ilegálně pěšky přes několikery hranice…; dcera Karolina, žijící v Kanadě, se narodila až na počátku anglického exilu. Podplukovník Antonín Padevít zemřel v Londýně dne 17. 4. 1983. Pavel KOUKAL
Seržant 311. perutě RAF Antonín Padevít.
S jedním ze spolubojovníků za války v Anglii.
Jak se žilo na počátku roku 1918?
O tom, jak se žilo na severu Čech zejména na sklonku 1. světové války, často hovořili přímí pamětníci, ale tato svědectví s jejich úmrtím většinou zmizela v nenávratnu. Tak by si i dnešní mládež mohla myslet, že termín „hladová stávka“ mohl být poněkud nadsazený, tak jak to v historii nezřídka bývá. Máme však jedinečné svědectví v podobě rodinného deníku z pera kazatele Jednoty bratrské (ochranovské) Antonína Vančury, který v Duchcově žil od roku 1912 až do své smrti v roce 1925. Jedním z jeho synů byl významný český spisovatel Jiří Mahen. Antonín Vančura nejprve shrnuje, jak válka postihla trojici jeho do války odvedených synů:
„Nebudu se rozepisovat ani o hrůzách války, ani o její pro lidstvo škodlivosti, to napíší jiní, dějepisci řádní, a budoucnost to dětem mým poví. Avšak to musím poznamenat, jak hrozně dotklo se zlo té války rodiny naší. Synové naši, Antonín (Jiří Mahen), Josef i Fric přišli k vojsku a Fric padl dne 20. června 1916 při útoku nazad ruského vojska obsazenou vsí Gruziatyn v Kolki v ruském Polsku. Josef byl raněn do lýtka pravé nohy, koule kozácká zabila pod ním koně a jemu prošla masem lýtka, vyhojil se a je nyní zase na italské frontě jako Vormeister u dělostřelcův. Josef byl raněn roku 1914 u Silomety nedaleko Krakova v Haliči. Antonín byl teprv roku 1916 v červnu odveden a narukoval v listopadu v Brně, kde důstojnickou školu nyní prodělává…“
Vraťme se však na sever.
„Poměry válkou způsobené jsou tak zlé, že se musíme strachovat, abychom nezemřeli hladem a nemuseli nazí chodit. Potraviny nejsou ani ke koupi a látky na prádlo i oděv jsou desetkrát dražší, než dříve, ano i vícekrát. Shromáždění v Duchcově (myšlena církevní) nejsou také tak četná, jako dřív, většina bratří je na vojně nebo v továrnách, kde se potřeby pro válku dělají a tam nemají prázdno ani v neděli, takové je to i s těma, kteří jsou ve službě při dráze, ano i při dobývání uhlí. Ženské zase jezdí odtud „do Čech“ na koupi potravin, tam se spíš dostanou, jsou levnější než zde. Večerní shromáždění v úterý, ve čtvrtek a v sobotru, museli jsme nechat, poněvadž nemůžeme dostat petrolej k svícení, a tak ty válečné hrozné poměry jsou až kruté. Ženuška má nyní mnoho starostí s koupí potravin, neboť není možno koupit ani to, co je nutně potřeba. Stalo se nám již, že jsme kolik dní jen tuřínem byli živi, ale pak jsme ho neměli ještě čím namastit. Právě koupila ženuška máslo za 3 K 20 h., čtvrt kilogramu za 3 K. Není pak div, že ženuška zešedivěla.
Modlíme se za mír, ale nepřichází, Bůh se hněvá!“
Pavel KOUKAL
