Kdo byl vrchní inženýr Jan Bydžovský
Dnes již jen historie uchovává svědectví o tom, jak výjimečnou osobností byl vrchní inženýr Jan Bydžovský. Obdivoval jej i Jan Neruda, a aby se nezapomnělo, zapsali jeho jméno zlatým písmem v kronice duchcovské české školy (uložena je v okresním archivu v Teplicích). Na průčelí duchcovského gymnázia (jehož budova je také památníkem mnohaletých bojů za českou školu) byla v roce 1970 odhalena busta ing. Jana Bydžovského od akad. sochaře Milana Lahody.
Jan Bydžovský se narodil dne 16. ledna 1835 v chudé vesnické chatrči v Nevraticích na Jičínsku. Od kolébky jej čekal tvrdý život. Již základní školní docházka byla vykoupena tvrdou prací doma i na poli. Sotva postoupil z chomutické jednotřídky na hlavní školu do Jičína, zemřel mu otec a budoucnost nadaného chlapce se zdála ztracena. Jediný, kdo neztratil hlavu, byl chlapec, který nejenže obstál díky vynikajícímu prospěchu, ale před začátkem dalšího školního roku se nechal zapsat na „poreálku“ v Novém Bydžově, ani by věděl, kde bude bydlet a z čeho bude žít. Za jídlo a nocleh jen tak na zemi se živil prací a drobnými posluhami, než se jej ujal prof. Odvárka. Od šestnácti let už sám dával kondice a po absolvování liberecké reálky (1857) se přihlásil na pražskou techniku, kde jej podporoval prof. Skuherský.
Po absolvování techniky přijal místo v technické kanceláři státní dráhy, ale jako začínající technik neměl žádné vyhlídky. Vyučil se tedy ještě zedníkem a skutečně, výuční list pražského zednického cechu tehdy platil více než diplom z vysoké školy. Nastoupil v technické kanceláři stavitele Šebka, který jej zaměstnal při stavbě kralupsko-turnovské dráhy. Po pruské válce byl mladý inženýr vyslán na stavbu trati z Teplic do Duchcova, poté vedl stavbu mostu přes Labe z Děčína do Podmokel. Za další viadukt z Nuslí na Smíchov byl jmenován odborným inženýrem a v této funkci odešel do Plas na stavbu dráhy Plzeňsko-Březenské. V roce 1873 přešel do služeb vrchní horní správy v Duchcově, kde se zanedlouho ubytoval natrvalo jako stavitel dolů Duchcovsko-podmokelské dráhy.
V „uzavřeném území“ objevil tisíce českých dělníků, odsouzených k postupnému poněmčení . V roce 1881 byla jeho přičiněním založena Česká beseda, první český spolek v Duchcově, ve kterém získal spolupracovníky k uskutečnění svého záměru. Spolu s nimi inženýr Bydžovský podnikal prostřednictvím Ústřední matice školské kroky k založení prvních českých škol na severu Čech, které jediné mohly důsledně čelit poněmčovacímu tlaku. V září 1882 se především jeho zásluhou podařilo otevřít první českou matiční školu v Duchcově, která byla zároveň první českou školou v celých severozápadních Čechách. Nelze opomenout ani jeho zásluhy o založení českých škol v Mostě (1882), Oseku a Teplicích (1883). Jeho přičiněním byla založena také první česká tělocvičná jednota na severu Čech – Sokol Rudohorský v Duchcově, stejně jako Česká řemeslnická beseda (obě 1883). Před odchodem z Duchcova se podařilo opět jeho zásluhou otevřít v září 1885 ještě zdejší českou veřejnou školu, opět první v celém Podkrušnohoří. (Matiční škola byla školou soukromou, veřejnou školu musela financovat obec.) Jeho syn, později významný matematik, akademik Bohumil Bydžovský (* 14. 3. 1880 v Duchcově, + 5. 5. 1969 v Jindřichově Hradci), patřil k jejím prvním žákům.
Na jaře 1886 přesídlil inženýr Bydžovský do Košťan, odkud dojížděl do nedalekého Hrobu, kde stavěl železniční viadukty na trati Praha-Moldava. Železné konstrukce na štíhlých kamenných pilířích jsou dodnes funkční a celá trať je dnes významnou technickou památkou. Po dokončení trati se krátce vrátil do Prahy, ale již v roce 1889 se znovu vrátil na sever, když byl pověřen výstavbou tehdy nejmodernějšího a největšího dolu Jan v Lomu (pozdější Kohinoor I.). S krajem, který sehrál v jeho životě stěžejní roli, se rozloučil až v roce 1892. I v Praze se však aktivně zúčastňoval práce, která měla vztah k menšinám, zejména v Národní jednotě severočeské. Zemřel v Praze dne 5. ledna 1921.
Pavel KOUKAL
foto:archív p.Koukala (p.Bydžovský)
Čestný občan města Duchcova
Prvním jubileem Nového roku jsou pětaosmdesátiny významné osobnosti našeho politického a veřejného života, která má velmi blízký vztah k našemu městu. PhDr. Čestmír Císař se narodil dne 2. ledna 1920 v Hostomicích nad Bílinou. V letech 1931 až 1936 studoval na duchcovském gymnáziu, odkud vzhledem k svému mimořádnému talentu odešel na české lyceum ve francouzském Dijonu, kde v roce 1939 zakončil bakalářskou zkouškou svá středoškolská studia. Pokračoval pak ve studiu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale za několik týdnů zavřeli Němci naše vysoké školy. Do konce okupace pracoval jako úředník v obchodě i v Pražské pojišťovně. Ve studiích mohl pokračovat až po osvobození, ale již od roku 1945 pracoval rovněž v sociologickém ústavu a výrazně se zapojil do politického života.
Z pracovníka ÚV KSČ přešel roku 1952 do západočeského kraje. Od roku 1957 byl zástupcem šéfredaktora Rudého práva a od roku 1961 šéfredaktorem Nové mysli. V roce 1961, kdy došlo k prvním náznakům politického uvolnění, se stal tajemníkem ÚV KSČ. Významnou úlohu sehrál již v letech 1963 až 1965, kdy byl ministrem školství a kultury. Byl však z mnoha směrů nepohodlný, a tak jej na další dva roky poslali jako velvyslance do Rumunska. Po svém návratu patřil k předním politikům „Pražského jara“ v roce 1968; od března do srpna byl tajemníkem ÚV KSČ a členem jeho sekretariátu, od července předsedou České národní rady. Od ledna 1969 byl ještě členem předsednictva Federálního shromáždění, ale na dveře již klepala tvrdá normalizace.
Po odchodu ze všech funkcí a vyloučení z komunistické strany pracoval Čestmír Císař v letech 1970 až 1982 jako řadový pracovník ve Státním ústavu státní památkové péče v Praze. Již v průběhu roku 1989 působil jako přední člen reformního klubu Obroda, po listopadu se vrátil i do veřejného politického života.V prosinci téhož roku byl navržen – stejně jako v roce 1968 – na funkci prezidenta Československé republiky (své kandidatury se nakonec vzdal ve prospěch Václava Havla). Pomáhal pak budovat naši novou zahraniční politiku jako poradce Jiřího Dienstbiera, velvyslanec se zvláštním posláním a od roku 1991 byl naším prvním velvyslancem u Rady Evropy. Aktivní je i ve vysokém věku především jako publicista; píše zejména odborné recenze o umění.
Příspěvkem nazvaným „Stránka z mého života“ PhDr. Čestmír Císař významně přispěl do almanachu „50 let českého gymnázia v Duchcově“ (1970); dosud také nevynechal ani jednu oslavu jubilea tohoto ústavu. Duchcovu věnoval rovněž jednu z kapitol svých obsáhlých pamětí, které vyšly v roce 1998 pod názvem „Člověk a politika“. Zastupitelstvo města na svém zasedání dne 14. 12. 2004 přijalo můj návrh a udělilo PhDr. Čestmíru Císařovi zaslouženě čestné občanství města Duchcova.
Pavel KOUKAL
foto:archív p.Koukala (p.Císař)
Stateční manželé Kubicovi
V rámci obnovy povážlivě nachýlené zadní zdi duchcovského hřbitova byla zásluhou města obnovena mimo jiné i hrobka rodiny Kubicových s pamětními deskami, připomínajícími významné účastníky sokolského odboje za 2. světové války, duchcovského učitele Bedřicha Kubice a jeho manželky Marie. V Duchcově je připomíná ještě název ulice, sousedící se sokolským areálem a někdejší budovou českých obecných škol (dnešní Střední průmyslové školy), ale málokdo zná velikost jejich oběti…
Připomeňme si, že Marie Kubicová (roz. Lorencová) se narodila před sto lety, dne 5. ledna 1905 v Žamberku. Do Duchcova se dostala díky svému nevlastnímu otci JUDr. Raoulu la Garde, který byl v roce 1919 jmenován ředitelem politické správy na okresním hejtmanství v Duchcově. Spolu se svým budoucím manželem se dlouho znali zejména díky aktivní činnosti v Sokole, kde Bedřich Kubice zastával také funkci místostarosty. Marie Lorencová byla vynikající cvičenkou, která nás již v roce 1928 spolu s Annou Markovou (provdanou Radvanovskou) reprezentovala na IX. Olympijských hrách v Amsterodamu. Kromě jiného byla i první přebornicí Svazu slovanského Sokolstva. V duchcovské jednotě bývala náčelnicí žen; věnovala se i vyučování tance.
Vzhledem k tomu, že také Bedřich Kubice bude mít v letošním roce „kulatější“ jubileum (narodil se 7. 7. 1900 ve Vídni), připomeňme si i hlavní údaje z jeho života. Po návratu do Čech se jeho otec Jan M. Kubice usadil v Duchcově, kde koupil od Marie Vernerové hotel Český dům, ve kterém měly sídlo mnohé české spolky. Odtud byl veden také dlouholetý boj za českou školu včetně všeobecné školské stávky v roce 1908, při níž v Duchcově referoval také poslanec T. G. Masaryk. Otec Kubice zemřel v roce 1911, ale matka se postarala o to, aby její syn dostal náležité vzdělání. Jelikož v Podkrušnohoří nebyly vyšší české školy, přihlásila Bedřicha na lounskou reálku, kde maturoval v roce 1918. Studoval potom v Praze, ale do Duchcova se vrátil jako učitel obecných škol. Po boku starosty Jana Zelenky-Hajského byl jednatelem Sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy.
S Marií Lorencovou se vzali 21. 8. 1936, ale radostná budoucnost je nečekala. Během mobilizace v září 1938 byl rtm. Bedřich Kubice se svou rotou 5. pěšího pluku T. G. Masaryka na jihočeských hranicích. Mezitím přišel Mnichov, a tak se do Duchcova už nikdy nevrátil. Jeho jméno bylo na seznamu gestapa a přitěžující okolností byl zejména Český dům, který podle duchcovských nacistů sehrával neblahou roli při čechizaci města. Také Marie Kubicová odcházela nakvap, a když se v prosinci 1938 vrátila pro nábytek, gestapo ji zadrželo a krátce drželo ve vazbě. Bedřich Kubice mezitím vedl úřadovnu sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy, starající se o bezbranné uprchlíky „ze Sudet“. Plynule přešel do aktivního odboje jako nejbližší spolupracovník Jana Zelenky-Hajského ve skupině JINDRA, a když přišel čas, obětavě se i se svou ženou starali o české parašutisty z Londýna. Zajišťovali jim vše, co potřebovali k ilegálnímu životu v okupované zemi.
Pro Bedřicha si gestapo přišlo poprvé počátkem července 1942. Po nočním výslechu v Petschkově paláci se zcela vysílený vrátil domů. Definitivně jej zatkli 18. 7. V kanceláři Zemské školní rady a spoutaného odvlekli na Pankrác. Při výsleších v „pečkárně“ byl mučen a jako svědkové jeho protiněmecké činnosti byli přizváni i duchcovští nacisté. Dne 24. 8. Zatkli i Marii Kubicovou a o několik dní později vzali příbuzným jejich jedenáctiměsíčního syna Bedouška, kterého poslali na převýchovu. Bedřich Kubice a jeho žena byli převezeni do Terezínské Malé pevnosti, odkud následoval již jen transport do koncentračního tábora Mauthausenu. Tam byli spolu s ostatními členy sokolského odbojového hnutí JINDRA popravenu dne 24. října 1942.
Pavel KOUKAL
foto:archív p.Koukala (m.Kubicovi)
