Důlní těžba v Severočeském kraji znamenala konec pro řadu obcí a vesnic. U hornické obce Hrdlovka, která se nacházela mezi Osekem a Duchcovem byl likvidační rok 1974, zcela zanikla
31. 1. 1975.
První zmínka o ní pochází z doby kolem roku 1199, kdy latinsky psaná listina od krále Přemysla Otakara I. jmenuje obec Hirdloc. Podruhé už je to tvar Hirdloch. Protože obec patřila pod Osecký klášter, kam jí daroval člen rodu Hrabišiců (ten přivedl do Oseka mnichy cisterciáky), najdeme v latinských spisech opět zmínky o Hirdloc. Dějiny Hrdlovky jsou úzce propojené s osadou zvanou Nová Ves. Hrdlovka byla na vyvýšenině obklopená výběžky lesa a Nová Ves byla obklopená polem a loukami na mírně zvlněné rovině táhnoucí se k Duchcovu. Kdysi bývalo pod Novou Vsí směrem k Duchcovu šest rybníků, které se však postupem let vysušovaly, první byl zrušen v roce 1603, poslední tzv. Široký v roce 1889. V roce 1927 se obě obce spojily pod název Hrdlovka.
Z historie Hrdlovky víme, že během třicetileté války byla Švédy vypálená, ale Nová Ves byla ušetřena. Když v roce 1680 řádil mor, tady nepropukl, proto v Nové Vsi nechali postavit kapličku s morovým sloupem 1706.(Hrdlovský sloup vídávali v dolní části obce za odbočkou na Liptice snad skončil v teplickém muzeu). Zbyl však jen podstavec, protože byla hlavní část v roce 1918 povalena.
V 17. a 18. stol. v kraji vyvrcholila germanizace, ozývala se tu jen němčina. V rukopisech nacházíme název Herliss, Hordetak, Herrlich. Do malých rolnických obcí Nové Vsi a Hrdlovky se začali hromadně stěhovat Češi od roku 1885 a zemědělský charakter přešel na těžební průmysl, řemeslo a obchod. Ke konci šedesátých let 19. stol. vznikají kolen Hrdlovky a Nové Vsi první šachty, např. Emma, Nelson, Pokrok, Alexander. V Nové Vsi byla od roku 1896 obecná škola, české děti chodily až do Oseka. To skončilo 1. 9. 1922, kdy byla v Hrdlovce otevřená měšťanská škola. Obec měla na návsi pramen minerální vody ,,Smrďák“, byl cítit po shnilých vejcích. V roce 1930 bylo v Hrdlovce 5 357 obyvatel. 3. 1. 1934 se v blízkém dole Nelson III stala tragédie, kdy zahynulo 144 lidí.
Dnes toto neštěstí připomíná památník akad. Sochaře Karla Pokorného a architekta Gruse z roku 1938, najdeme jej u horního nádraží v Oseku. Důl Alexander v Hrdlovce byl největší hlubinný důl v teplickém okrese. Svoji těžbu ukončil v roce 1996. Hrdlovka měla před likvidací přes 3000 obyvatel. Obyvatelé se přestěhovali převážně do Oseka, Pokrok do Duchcova roku 1985.
Použitý text Markéty Kvasňové pro Regionální muzeum v Teplicích.
Marie Polívková
Kdo byl PhDr.
Vítězslav Tichý?
O českém filologovi a literárním historikovi dr. Vítězslavu Tichém se nikde moc nedočtete, přestože existuje poměrně obsáhlý odkaz v podobě jeho celoživotního díla. Ale tak už to bývá. Někteří lidé, třebaže po celý život shromažďovali poznatky o jiných, sami zůstali v ústraní, ať už pro svou vtělenou skromnost, nebo proto, že se nikdy nehřáli na výsluní mocných. V případě dr. Vítězslava Tichého platí obojí, i když mnozí studenti na něho dodnes vzpomínají jako na muže velmi moudrého a vzdělaného, jehož vědomosti připomínaly živý naučný slovník; vynikajícího pedagoga, oblíbeného, vtipného a duchaplného společníka, skromného a čestného člověka…
Vždycky se hlásil k rodnému kraji pod Krušnými horami i k městu Duchcovu, kde se narodil dne 8. ledna 1904. Otec byl malířem porcelánu a matka švadlenou, i když oba pocházeli z hornického rodu, jak bylo v tomto kraji téměř pravidlem. Chlapec byl velmi nadaný a učitel Josef Siblík už na obecné škole doporučoval, aby jej nechali studovat. Málem však ze všeho sešlo, neboť otec těsně před ukončením povinné školní docházky zemřel na tuberkulózu a všechna starost zůstala na matce. Přestože se měla co ohánět, přihlásila jej na c. k. státní reálné gymnázium v Duchcově, kde začal studovat na podzim 1914, brzy po vypuknutí 1. světové války. Vyšší české školy v tomto kraji neexistovaly, ale německé gymnázium bylo naštěstí ústavem, který byl nad nacionalistické výstřelky povznesen. A co je důležité, vyučovala se tam i čeština, třebaže jen jako jazyk nepovinný. Maturoval dne 24. 6. 1922, zatímco první maturanti Českého státního reformního reálného gymnázia v Duchcově vyšli až o čtyři roky později.
Od nového školního roku byl již zapsán jako řádný posluchač filosofické fakulty University Karlovy v Praze, kde studoval slovanskou a germánskou filologii a byl žákem prof. Otokara Fischera, Emila Smetánky, Arnošta V. Krause i Miroslava Hýska. V roce 1926 svá studia úspěšně dokončil a rozhodl se pro pedagogickou praxi. V září nastoupil jako suplující profesor s aprobací češtiny a němčiny na veřejné obchodní škole ve Slaném. Definitivním profesorem se stal o tři roky později, poté, když dosáhl „učitelské způsobilosti“ pro vyšší třídy středních škol. Studia definitivně dovršil doktorátem filosofie, který získal 16. 3. 1933 na základě disertační práce „Veršované povídky Jaroslava Vrchlického“ u prof. Otokara Fischera.
Od září 1936 působil v Praze jako „státní profesor průmyslových škol“, nejprve celé desetiletí na II. státní průmyslové škole na Smíchově a dalších deset let na státní průmyslové škole elektrotechnické. Od roku 1954 vyučoval na průmyslové škole geologické a od roku 1960 na průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově. Zdánlivě tedy žádná zvláštní kariéra u člověka, který se podílel na vypracování osnov českého jazyka pro vyšší odborné školy. V ústraní byla celá jeho pedagogická a metodická činnost, třebaže byl členem redakční rady časopisu „Literatura ve škole“ a později i „Český jazyk a literatura“. Třebaže v mnoha vydáních vyšly jeho učebnice, především „Čítanka pro 3. ročník čtyřletých odborných škol“ (1956; 8 vydání 1965), „Rukověť dějin české a slovenské literatury pro 2. ročník SVVŠ“ (1958; 10 přepracované vydání 1974) i „Stručné dějiny české a slovenské literatury“ (s B. Balajkou 1958; 7. vydání 1966)… Vítězslav Tichý se však dopustil hříchu, o kterém se po celá léta nesmělo mluvit. V roce 1948 dostal exkluzivní nabídku stát se poradcem Klementa Gottwalda a nastoupit výhodnou kariéru, ale učinil pravý opak. Návrh, podmíněný vstupem do KSČ, s díky odmítl.
Zůstala mu však poctivá mravenčí práce pro českou literaturu, kterou se Vítězslav Tichý zabýval nejen jako místopředseda „Literárně vědné společnosti“ při Československé akademii věd, ale i jako člen „Společnosti Jaroslava Vrchlického“, jehož osobnosti věnoval ze všech největší pozornost. Zajímal se o jeho život a dílo již od vzpomenuté disertační práce a celé úsilí vyvrcholilo vydáním obsáhlé monografie „Jaroslav Vrchlický, život“, kterou připravil do tisku na počátku okupace a jež vyšla v roce 1941. Dílo bylo poctěno Cenou Národního muzea v Praze a po osvobození vyšlo v doplněném vydání. Druhý díl, na němž autor pracoval, však už nevyšel a vcelku ukončený rukopis je dnes majetkem Památníku národního písemnictví. Vítězslav Tichý vydal ovšem také drobnější spis „Satanela Jaroslava Vrchlického“ (1946) a k dílu velkého lounského rodáka se vracel i jako editor.
Nebyl to však jen Vrchlický, kdo jej zajímal. Zabýval se i mnoha dalšími osobnostmi a jako první vyšla monografie „Básník Vítězslav Hálek“ (1944). Velmi významným edičním činem byla velká publikace „Český kulturní Slavín duchovní, literární, hudební a výtvarnický“ (1948), na níž se podílel řadou drobnějších monografií velkých osobností naší literatury, jako Čelakovského, Klostermanna, Raise, Baara, Erbena i Jiráska. A opět, editorsky se staral o vydávání knih Ladislava Stroupežnického, Karla Tůmy i vybraných spisů Karla Klostermanna. V edici „Nesmrtelná slova“ připravil vybrané citáty Moliéra, Schillera i Shakespeara (1940) a od posledně jmenovaného uvedl ještě „Mackbetha“ (1944). Germánskou filologií, i když byla rovněž jeho oborem, se příliš nezabýval, třebaže byl i autorem třídílné „Německé mluvnice“ a zajímala jej i „Literatura německého boje za svobodu 1806-1813“ (1939).
A ovšem – bylo zde ještě téma, které jej přitahovalo už od dětství a jež připomínala i Rauova litografie duchcovského zámku v jeho pracovně – Giacomo Casanova. Od klukovských let se pídil po tom, kdo byl onen tajuplný cizinec, který zde zemřel jako knihovník hraběte Valdštejna. Napsal svoji známou a dosud nepřekonanou studii „Casanova v Čechách“ a když roku 1958 poprvé vyšla v nakladatelství Melantrich, věnoval ji „všem starým spolužákům a kamarádům v Duchcově“. Cítil však zároveň, že speciálně u osobnosti jako je Casanova nelze jen prostřednictvím literárně historické studie plně vystihnout její výjimečnost. Proto znovu sedl a napsal ještě moudře úsměvnou a duchaplnou divadelní hru „Ze tří čtvrtin zvědavost“, i když naše divadla měla v té době předepsaný úplně jiný repertoár, do něhož konverzační komedie na oslavu světoznámého proutníka jaksi nezapadala.
PhDr. Vítězslav Tichý zemřel v pouhých osmapadesáti letech v Praze dne 26. června 1962. V Duchcově se však na něho nezapomíná. Poté, co odešli i všichni staří kamarádi, připomíná významného rodáka pamětní deska na jeho rodném domě (Teplická 89), odhalená již při prvních Casanovských slavnostech. Nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova „Kapucín“ vydalo v roce 1995 reedici knihy Vítězslava Tichého „Casanova v Čechách“, kterou casanovisté stále pokládají za svou základní „učebnici“. A nakonec - součástí letošních jubilejních 10. Casanovských slavností je i výstava k 100. výročí Vítězslava Tichého, instalovaná po celý měsíc v Městském informačním centru v Masarykově ulici.
Pavel KOUKAL
